Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na scénu black metalu vtrhli před více jak deseti lety s obrovskou vervou. Jejich první demo je v některých kruzích nedotknutelný klenot stylu otevírající konzervativnímu žánru nové dimenze. S každým dalším materiálem se ale californská kapela vzdaluje od svých začátků a na poslední desce vytěsnila černý kov zcela. OK, ne zcela, ale trosky, které odkazují na minulost kapely, působí na závěr alba spíše jako nostalgická parodie, něž cokoliv jiného.
Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.
Současná tvář kapely se dá označit jako indie-postpunkový průměr, který tu a tam koketuje se snovou atmosférou shoegaze. Přeslazené vokály, cinkavé kytary nabírající prostor díky delay efektům a mlhavé motivy, které ani po několika posleších nemají tendenci k posluchačům jakkoliv promlouvat.
Jestliže počátky kapely se dají v rámci black metalu definovat jako odvážné, tak současnost je plná rockové konformity bez jakékoli hlubší rýhy. „Infinite Granite“ poslouchám již několik dní, ale vždy je to o tom, že kolem mě prosviští a nic nezanechá. DEAFHEAVEN se tu stále snaží o proplétání snových postupů s nenásilnými melodiemi. Některé postupy zavání postrockem, jiné plochy připomínají například ENVY. Jejich hudba vám ale už nikde nejde po krku. Aranžmá jsou předvídatelná a příliš nečitelně rozmazaná na to, aby vás kdekoliv zaujaly nějaké hrany nebo hudební tvary. Deska se propadá do mlhy průměrného nezávislého rocku s melancholickou nasládlou příchutí, ale oproti jiným kapelám v příbuzných vodách tu nenacházím žádnou hloubku.
Skoro nejzajímavější kompozicí pro mě zůstává tříminutová instrumentálka „Neptune Raining Diamonds“, která ve svých neonových plochách nese alespoň nějakou atmosféru. Ta ale mizí s prvním vokálem George Clarka. Jeho nezúčastněný ležérní přednes je možná tou hlavní překážkou, abych si k desce našel cestu. Melodie zpěvů a nástrojů v mnoha pasážích „Infinite Granite“ připomínají mimoběžky. Snaží se být na sobě nezávislé a díky tomu celek nefunguje. Jako byste do instrumentální složky dolepili zpěv naprosto náhodně z úplně jiné písničky. Pro někoho možná zajímavý experiment, pro mě nefunkční koncept, který albu neprospívá.
Album produkoval Justin Meldal-Johnsen, který spolupracoval s různými jmény napříč žánry. Od GARBAGE přes NINE INCH NAILS po MARS VOLTA. K těm třeba koncept zpěvů utržených ze řetězů sedí. Příště bych doporučil vrátit se k osvědčené spolupráci s Jackem Shirleym, který produkoval všechna ostatní alba kapely a jednoznačně mnohem lépe cítí, co DEAFHEAVEN mnohem více svědčí. Současná deska je jednoznačně krok vedle.
Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.
1. Shellstar
2. In Blur
[video] 3. Great Mass of Color
4. Neptune Raining Diamonds
5. Lament for Wasps
6. Villain
7. The Gnashing
8. Other Language
9. Mombasa
Využívám vzácné příležitosti nesouhlasit s kolegy, se kterými se to běžně neděje. Slyším všechno možné, jen žádnou unylost či nedostatek nápadů. Tento stylový odskok z hipsterského black metalu do post-rockového písníčkářství mě nesmírně potěšil jak formou, tak hlavně obsahem. Nahrávka dýchající zvláštní pozitivní a zasněnou atmosférou a v první řadě velmi zdařilými písněmi. Jsou tu samozřejmě jisté limity především v pěveckém projevu, ale ten je šikovně eliminován silnými nánosy kytarového zvuku a lehkou koketerií se "shoegazovou" produkcí. Za mě spokojenost i po x-tém poslechu. X je dvouciferné číslo, aby bylo jasno.
4. října 2021
Arrow
5 / 10
Aj po troch rokoch si stojím za tým, že „Ordinary Corrupt Human Love“ patrí k tomu najlepšiemu, čo DEAFHEAVEN vydali. Na druhej strane (temer) nemám pochybnosti, že „Infinite Granite“ sa s prehľadom radí na opačnú stranu spektra diskografie kapely. Plne sa stotožňujem s tým, čo k tomu napísali RIP a Shnoff. Je to pre mňa sklamanie roka a žánrová premena so zápornou pridanou hodnotou. Ešte aj ten kúsok blackmetalu v závere produkčne ani zvukovo za veľa nestojí. Tejto novej hudobnej trajektórii jednoducho neverím, škoda slov...
20. září 2021
Shnoff
6 / 10
Souhlas s RIPem. Pokud už celkem renomovaná kapela absolvovala veletoč k "post" něčemu, tak by to mělo mít jakousi přidanou hodnotu. Tady ji nevidím. Z hladiska podobnosti vyznění či formy mi vytanou na mysl třeba KLIMT 1918. Ti jsou ale skvělí i po letech i na slabších deskách. DEAFHEAVEN jsou jaloví už teď. Zpátky ke strojům, tady už je plno.
19. září 2021
ZE SHOUTBOX-u
Arrow
Tento únavný a nevýrazný "shoegazový" žánrový kotrmelec som zatiaľ vôbec nepochopil. Minulý album mi zostane v prehrávači zrejme ešte dlho, škoda.
Sobota, 18. září 2021
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
LVG a SGL
8 / 10
...prvý album ktorý som od tejto skupiny počul a padlo mi to veľmi dobre...
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!