PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na scénu black metalu vtrhli před více jak deseti lety s obrovskou vervou. Jejich první demo je v některých kruzích nedotknutelný klenot stylu otevírající konzervativnímu žánru nové dimenze. S každým dalším materiálem se ale californská kapela vzdaluje od svých začátků a na poslední desce vytěsnila černý kov zcela. OK, ne zcela, ale trosky, které odkazují na minulost kapely, působí na závěr alba spíše jako nostalgická parodie, něž cokoliv jiného.
Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.
Současná tvář kapely se dá označit jako indie-postpunkový průměr, který tu a tam koketuje se snovou atmosférou shoegaze. Přeslazené vokály, cinkavé kytary nabírající prostor díky delay efektům a mlhavé motivy, které ani po několika posleších nemají tendenci k posluchačům jakkoliv promlouvat.
Jestliže počátky kapely se dají v rámci black metalu definovat jako odvážné, tak současnost je plná rockové konformity bez jakékoli hlubší rýhy. „Infinite Granite“ poslouchám již několik dní, ale vždy je to o tom, že kolem mě prosviští a nic nezanechá. DEAFHEAVEN se tu stále snaží o proplétání snových postupů s nenásilnými melodiemi. Některé postupy zavání postrockem, jiné plochy připomínají například ENVY. Jejich hudba vám ale už nikde nejde po krku. Aranžmá jsou předvídatelná a příliš nečitelně rozmazaná na to, aby vás kdekoliv zaujaly nějaké hrany nebo hudební tvary. Deska se propadá do mlhy průměrného nezávislého rocku s melancholickou nasládlou příchutí, ale oproti jiným kapelám v příbuzných vodách tu nenacházím žádnou hloubku.
Skoro nejzajímavější kompozicí pro mě zůstává tříminutová instrumentálka „Neptune Raining Diamonds“, která ve svých neonových plochách nese alespoň nějakou atmosféru. Ta ale mizí s prvním vokálem George Clarka. Jeho nezúčastněný ležérní přednes je možná tou hlavní překážkou, abych si k desce našel cestu. Melodie zpěvů a nástrojů v mnoha pasážích „Infinite Granite“ připomínají mimoběžky. Snaží se být na sobě nezávislé a díky tomu celek nefunguje. Jako byste do instrumentální složky dolepili zpěv naprosto náhodně z úplně jiné písničky. Pro někoho možná zajímavý experiment, pro mě nefunkční koncept, který albu neprospívá.
Album produkoval Justin Meldal-Johnsen, který spolupracoval s různými jmény napříč žánry. Od GARBAGE přes NINE INCH NAILS po MARS VOLTA. K těm třeba koncept zpěvů utržených ze řetězů sedí. Příště bych doporučil vrátit se k osvědčené spolupráci s Jackem Shirleym, který produkoval všechna ostatní alba kapely a jednoznačně mnohem lépe cítí, co DEAFHEAVEN mnohem více svědčí. Současná deska je jednoznačně krok vedle.
Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.
5 / 10
George Clarke
- vocals
Kerry McCoy
- guitars, vocals, synthesizers
Shiv Mehra
- guitars, synthesizers, vocals, acoustic guitar
Chris Johnson
- bass guitar, vocals
Daniel Tracy
- drums, percussion, vocals
1. Shellstar
2. In Blur
[video]
3. Great Mass of Color
4. Neptune Raining Diamonds
5. Lament for Wasps
6. Villain
7. The Gnashing
8. Other Language
9. Mombasa
Infinite Granite (2021)
Ordinary Corrupt Human Love (2018)
New Bermuda (2015)
Sunbather (2013)
Roads To Judah (2011)
Libertine Dissolves (2010)
Demo (2010)
Datum vydání: Pátek, 20. srpna 2021
Vydavatel: Sargent House
Stopáž: 53:30
Využívám vzácné příležitosti nesouhlasit s kolegy, se kterými se to běžně neděje. Slyším všechno možné, jen žádnou unylost či nedostatek nápadů. Tento stylový odskok z hipsterského black metalu do post-rockového písníčkářství mě nesmírně potěšil jak formou, tak hlavně obsahem. Nahrávka dýchající zvláštní pozitivní a zasněnou atmosférou a v první řadě velmi zdařilými písněmi. Jsou tu samozřejmě jisté limity především v pěveckém projevu, ale ten je šikovně eliminován silnými nánosy kytarového zvuku a lehkou koketerií se "shoegazovou" produkcí. Za mě spokojenost i po x-tém poslechu. X je dvouciferné číslo, aby bylo jasno.
Aj po troch rokoch si stojím za tým, že „Ordinary Corrupt Human Love“ patrí k tomu najlepšiemu, čo DEAFHEAVEN vydali. Na druhej strane (temer) nemám pochybnosti, že „Infinite Granite“ sa s prehľadom radí na opačnú stranu spektra diskografie kapely. Plne sa stotožňujem s tým, čo k tomu napísali RIP a Shnoff. Je to pre mňa sklamanie roka a žánrová premena so zápornou pridanou hodnotou. Ešte aj ten kúsok blackmetalu v závere produkčne ani zvukovo za veľa nestojí. Tejto novej hudobnej trajektórii jednoducho neverím, škoda slov...
Souhlas s RIPem. Pokud už celkem renomovaná kapela absolvovala veletoč k "post" něčemu, tak by to mělo mít jakousi přidanou hodnotu. Tady ji nevidím. Z hladiska podobnosti vyznění či formy mi vytanou na mysl třeba KLIMT 1918. Ti jsou ale skvělí i po letech i na slabších deskách. DEAFHEAVEN jsou jaloví už teď. Zpátky ke strojům, tady už je plno.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.